Pesach se blíží – co pro nás znamená
Pesach je prvním ze tří poutních svátků. Začíná se slavit v předvečer 15. nisanu a trvá sedm dní v Izraeli a osm dní v diaspoře. Slaví se na jaře a celý židovský kalendář tomu napomáhá. Pesach připomíná odchod Izraele z egyptského otroctví. Říká se mu také „chag ha-macot“= svátek nekvašených chlebů, kvůli rychlosti odchodu s sebou stihli vzít jen nekvašené chleby. Proto se taky před samotným svátkem s dětmi za tmy obchází dům a hledají se poslední drobky kvašeného pečiva, které se druhý den spálí. Už předtím byl celý dům zbaven všeho kvašeného a celý svátek se bez „chámecu“ = kvašeného obejdeme. Ústředním bodem svátku je pesachový seder – slavnostní večeře se symbolickými jídly a se čtením z knížky, které se říká „Pesachová hagada“. Svátek má ještě jedno důležité jméno: „zman cherutenu“ = čas naší svobody.
Izraelci utíkali z Egypta. V Tóře se mu říká „Micrajim“. Micrajim je slovo v pomnožném tvaru a proto je to symbol duálnosti, materiálnosti, případně i množství tam uctívaných bohů – model. Zajímavé je, že tam Izraelci nedobrovolně pobývali hodně dlouho a že to samotné otroctví nevzniklo naráz, ale postupně. Status hosta se na otrocké postavení měnil zvolna. Měli bychom si proto dobře rozmyslet, kde chceme pobývat, protože nás to může postupně velice ovlivnit. Jak se říká: „Lehčí bylo vyvést lid z Egypta, než Egypt z lidí.“
Během čtení „Hagady“ čteme i úryvek, ve kterém se píše o tom, že v každém pokolení to máme vnímat tak, jako by se ta událost stala právě teď. I dnes jsme obklopeni „Micrajim“, máme ho i ve svém srdci. Seder není jenom historií, kterou si připomínáme, ale i výzvou, abychom pracovali na sobě právě teď. Jak se můžeme z toho sevření dostat? Můj rabín Pečarič nám radil: zamyslet se nad myšlením otroka a myšlením svobodného člověka, nebo nad myšlením dítěte a myšlením dospělého, zralého člověka. Kabala, židovská mystika, mluví o „mochin“ = vědomí a jeho úrovních. Je „mochin dekatnut“ = vědomí dítěte, a „mochin degadlut“ = vědomí dospělého, zralého člověka. Vědomí otroka je omezené. A někdy se i my chováme jako děcka, jako by nám chyběl patřičný nadhled, pokora a velkorysost. Zabýváme se jenom sami sebou.
K tomu se vztahuje i nejvýraznější pesachový symbol : „maca“= nekvašený chléb. „Chámec“= to kvašené je spojován se zlým sklonem, pýchou, s nakvašeným, nabobtnalým já, já, já. Proto, když s dětmi v předvečer svátku, už za tmy, se svíčkou v ruce procházíme domem a hledáme zapomenutý „chámec“, děje se fyzicky to, co k nám má mluvit duchovně: Hledejme, posviťme si duchovním světlem do těch našich zákoutí a stinných stránek naší osobnosti a spalme pýchu jako nepotřebnou věc.
Náboženství je tu proto, aby naše vědomí Boha bylo širší. K „mochin degadlut“ se přibližujeme učením se Tóře. Během Pesachu slavíme seder, který je navýsost výchovný. Hagada se má číst ve srozumitelném jazyce, jinak naše povinnost – vyprávět o vyjití z Micrajim – není splněna. Proto i všechny ty otázky dětem, které se přitom pokládají, atd. Celý seder je vlastně „talmud Tora“ – učením se Tóře a formováním dítěte k dospělému vědomí. I samotné slovo „pesach“ = překročení (při egyptské ráně prvorozených) se dá také vykládat jako „pe-sach“ (ústa-mluvit), čili jako ta povinnost vyprávět o této události.
Při sederové večeři jsou na stole ještě další symbolická jídla a pití, tak jak to znáte: macesy, 4 poháry vína, protože Bůh použil čtyři slovesa k popsání toho, jak nás z Egypta vyvede, „maror“= hořké byliny, ty mají připomenout hořkost otroctví, „charoset“- dobrota, která svou konzistencí a barvou má připomenout cihly, které tam jako otroci vyráběli, atd. To všechno slouží k tomu, abychom u stolu jen nefilozofovali, ale když tyto fyzické věci bereme do ruky, pojídáme a pijeme, dochází k plnějšímu uvědomění. Není to už jen připomínka historického faktu, ale svým způsobem i vlastní, prožitá zkušenost.
Potom, co se člověk u večeře uvolní, má zpívat „Halel“, což jsou žalmy 113-118, plus žalm 136. To jsou žalmy chvály. Otroctví je pryč a máme vyjádřit vděčnost Bohu, který nám ke svobodě pomohl. Pěkným zvykem při tomto svátku je také čtení z knihy Píseň Písní. V ní je vyjádřena ta touha, chuť, volání po lásce k Bohu. Uvědomujeme si přitom, že právě člověk vysvobozený z pout materiálních, ze sevření vlastního ega, utvářený etikou Tóry – už není tím malým, sobeckým dítětem, ale získává „mochin degadlut“ – může a dovede nesobecky milovat.
Chag Pesach sameach přeje Pavel Avraham Vrátný.
