Přežili jsme Shabbaton for Families 2022!
Paralela s Woodstokem 1969 není čistě náhodná. I tato akce formovala celou generaci, lilo jako z konve a stala se z něj ikonická záležitost. Tedy až s odstupem, když účastníkům otrnulo.
Původním cílem bylo posílit týmového ducha, udělat si odpočinkovou akci, popřemýšlet, co budeme dělat následující rok od Roš Hošana. Také poznat kraj kolem domovské synagogy v Děčíně.
Ubytovali jsme se v malém kempu u koupaliště, aby mohli být děti většinu času ve vodě a dospělí mít po ruce stánek s dobrým výhledem.
Chystali jsme akci od jara tohoto extrémně suchého roku. My Židé, jako původně pouštní národ, se modlíme se za déšť nebo rosu každý den, někteří i 3x. Před naším odjezdem tři měsíce nepršelo, ač jsme se o déšť velmi modlili, tím spíše, že požár v Národním parku České Švýcarsko, byl vzdálen pouhé 3 kilometry od kempu. Pršelo všude, jen tam pár kapek. Když hasiči požár uhasili, a my jsme odjeli na vrcholnou akci, které měla završit naši celoroční práci s dětmi, lilo, pršelo, mrholilo.
Tedy kromě pátku. Ještě, že jsme dorazili již v poledne. Stihli jsme se tak ubytovat, děti se vykoupaly, udělali jsme si výlet k větrnému mlýnu po naučné stezce. Ukazovala jsem přátelům fotografii, na které ještě před týdnem hořel celý obzor.
Bylo to velmi krásné. Místní krajina s Labskými pískovci kolem Pravčické brány tvořila báječnou kulisu. Někteří si procházku udělali pro velký úspěch dvakrát, protože jsme hledali ztracené brýle. A našli!
Manželův výrok: „Nech si auto přímo tady, stejně pojedeme s někým na pohotovost.“ jsem brala jako malování čerta na zeď. Do judaismu čerti moc nepatří, ale do Čech ano a v našich skalách jsou jako doma.
Měl pravdu, začali nás kosit nemoci, jak to tak na hromadných akcích bývá. První odpadli někteří senioři, což nám bylo moc líto, protože „dětství bez dědečků a babiček je učiněný suchopár“ (Betty MacDonaldová) a přeci je nenecháme doma po tom velkém nasazení ve všech našich aktivitách.
Večer jsme ještě stačili všichni zasednout ke společné bohoslužbě pod širým nebem, která se jmenuje Kabalat Šabat. Zvládli jsme díky příspěvkům všech zúčastněných, a mimořádnému nasazení Petry Frejlachové, i slavnostní prostírání, chaly, svíčky, víno, teplé jídlo a předepsaný počet pokrmů. Zazpívali jsme si a vše bylo úžasné. Děti byly také spokojené, protože i přes zákaz dalšího koupání ve večerních hodinách některé „omylem“ do vody spadly, což se obešlo bez trestu se shovívavým úsměvem „neudělala bych to ve tvém věku jinak“.
Druhý den jsme vstali do nepřetržitého deště. Každá rodina si měla pro jistotu připravit jednu aktivitu pro děti, se kterou jsme v původním plánu nepočítali, ale kdyby náhodou… Nyní se ukázalo, jak jsme byli prozíraví, a já ještě jednou všem děkuji, že udělali, co slíbili.
Jedna rodina se vytasila dřívky na pokreslení, druhá s výtvarnými potřebami, třetí s pohybovými aktivitami a odměnami do soutěží, další s týmovou hrou o důvěře. Udržet 9 dětí v různém věku bylo ovšem pravým opakem pobaveného posedávání u stánku. Tím spíš, že nájemkyně kempu se rozhodla stánek v dešti neotevřít, a udělat si po úmorných vedrech jeden den odpočinkový. Alespoň jsme neutratili. Návštěva pana předsedy s baterií vína, bonbonů, dortů, kelímků, švestek a melounu přišla velmi vhod. Opět jsme zabodovali s předpřipraveným teplým jídlem a dopoledne bylo možné prohlásit za úspěšně zvládnuté.
Pomalu se začala dostavovat panika, co si s dětmi počneme pod pergolou 4×4 metry plnou stolů ještě jedno odpoledne, to znamená cca dalších 9 hodin. Hopsárium v blízkém obchodním centru jsme zavrhnuli jako netábornické, ač pro některé dospěláky lákavé.
Nakonec nás jsme se vydali do jedinečného děčínského muzea s právě probíhající výstavou Harryho Pottera. Krásně jsme se pobavili. Ukázalo se, že nadšenci nejsou zdaleka jenom děti. Kouzelný, neviditelný, plášť měl velký úspěch. Mozkomor vysával duši, přesně jak ve filmu. Tiše doufám, že když se spojí rodiče, Lauderovy školy a synagogální výchova, tak zajistí stejnou úroveň znalostí židovského světa, jako se to podařilo Joanne Rowlingové ve světě čar a kouzel.
Večer jsme zakončili společným posezením. Vyprávěli jsme si strašidelné příběhy a hádanky. Atmosféra byla tak úžasná, jsem dojatá, ještě když si vzpomenu teď. Moc nás mrzelo, že jedna rodina musela kvůli nemocnému dědečkovi odjet. Naštěstí je všechny odvezl až domů obětavý člen, kterému patří všechny naše díky.
Druhý den ráno bylo dalším lidem špatně (corona to nebyla) a já jsem šla s obavami ke snídani s připravenou řečí na téma „no, tak jsme to zkusili“, „nikdo nemůže za počasí „ a tak. Když jsem dorazila, právě se přátelé domlouvali, že příští rok si to zopakujeme a pojedeme na více dní.
Podcenila jsem sílu našeho přátelství do nepohody. Již téměř 14 let se vypořádáváme s tím, že má synagoga málo peněz, že je v ní zima, že abychom udrželi minjan jezdíme i stovky kilometrů nejen z Čech, ale i z ciziny. Zažíváme spolu radosti a smutky, víme, že, co si sami neuděláme a neuvaříme – nemáme, že každý, kdo nepřijde zoufale chybí, jako jedna z rodin tento rok. Jak jsem si jen mohla myslet, že nás něco tak snadno rozklíží.
Tak ať žije příští ročník!
@LuIN