SUKOT
Co je židovský svátek SUKOT se dočtete více na níže uvedeném odkazu, jak nám to hezky popsal veliký odborník pan Leo Pavlát.
https://vltava.rozhlas.cz/ke-svatku-sukot-8014177
Jak vypadá tento svátek v současné židovské praxi naší děčínské komunity, si dovolím popsat já. Svátek je sedmidenní a zapadá do celého cyklu Vysokých svátků, což v praxi znamená, že se opravdu často scházíme a stále něco slavíme a s jednou výjimkou také vaříme, jíme a tak.
Svátek SUKOT je sedmidenní, ale vzhledem, jak špatně přežila židovská obec v Děčíně 2. světovou válku a následné perzekuce především v 50. letech, se nám svátek scvrkl na jednodenní, tím však také zintenzivněl.
Představuji si jak před ŠOA těch zhruba 100 rodin, které si synagogu za své peníze vystavěli, mělo někde svoji SUKU. Tedy přístřešek tzv. “ pod zelenou“, to znamená na zahradě, na dvoře, na balkoně a po sedm dní se v ní večer scházeli, pojedli a zvali se navzájem. Dospělí postavili přístřešky, děti je vyzdobili a maminky uvařily dobroty. To se naštěstí nezměnilo. Byli teple oblečení jako my dnes a dělali vtipy, že je to sice vzpomínka na putování po poušti, ale budeme rádi, když tu nebudou teploty pod bodem mrazu. Ti nemajetní byli zváni, jak se na správnou obec slušelo.
Dovedu si představit, že bylo ctí pozvat činovníky a rabína, zřejmě také nežidovské přátele a představitele města, nikdo již neví, jak spolu křesťanská většina a židovská menšina navzájem vycházeli. Už nám to nikdo neřekne, protože židů přežila jen hrstka, Němci byli odsunuti a do pohraničí přišli noví lidé. Zajímavé je, že sem po válce přišli židé ze Zakarpatské Ukrajiny a měli rabína Farkaše. Ovšem toho v 50. letech zavřeli za distribuci humanitární pomoci od Američanů svým souvěrcům navrátivším se z koncentračních táborů. Naši milí novousedlí židé na nic, pochopitelně, nečekali a emigrovali, což dobře udělali.
Dnes se nás sejde mezi 20 a 40 a na co jsme hrdí, je skutečnost že máme hodně dětí, které jdou do synagogy, místo na hřiště dobrovolně. To máme oproti ostatním obcím velkou výhodu. Takže pořád někdo běhá, pokřikuje a něco vyžaduje a všichni mluví přes všechny, jako v oné příslovečné „židovské škole“.
Bleskově postavíme stany, s jedním otvorem nahoře, aby bylo vidět na hvězdy a vyzdobíme je zelenými větvemi. Dědi malují obrázky na výzdobu nebo, jako tento rok, vykreslili dřevěné placičky s vyvrtanou dírkou na zavěšení. Jsme zkrátka eko, pokrok nezastavíš, vracíme se k přírodninám.:-). Pak máme bohoslužbu s naším panem kantorem, který nás učí mávání lulavem a etrogem s nekonečnou trpělivostí každý den znovu, abychom to do příštího roku zase zapomněli.
Tento rok bylo krásně teplo, tak jsme si SUKU opravdu užili. Jindy všichni utečou dovnitř, což mne vždy velmi mrzí. Tento rok by to nepomohlo, protože vlivem proběhlé pandemie máme zásadně zkrácený rozpočet a na topení nezbývá. Je třeba zahřát se zevnitř a ještě darovat synagoze peníze na přežití. Pak si hezky sníme, co jsme si přinesli, povídáme si a moc se nepomlouváme, protože jsme to Hospodinu teprve před několika dny slíbili o Jom Kipuru v naději, že pozitivně ovlivníme to, co je psáno v knize osudu. To je na Judaismu skvělé, že to jednou ročně jde.
Pak bleskově stany zase složíme, protože se rozjíždíme do svých domovů po celé republice. Škoda, že je to tak krátké, ale krásné.
