Svátek, na který nezapomeneme
Naše komunita je neveliká, neoplývá bohatstvím a je specifická tím, že se sjíždíme z celé republiky. Je třeba tedy maximálně využít čas, kdy se scházíme. V sobotě 7. října 2023 se tedy spojilo několik svátečních dní a aktivit naší obce: Šmini Aceret (poslední den, kdy je možné sedět pod sukou, pojíst a splnit nutné micvy), dále Simchat tora (doslova radost Tóry, dočetli jsme celý svitek a začínáme nový), první diskuse k našemu Purimšpílu, šábes, víkend v synagoze pro rodiny, příprava na výlet s přírodovědnou společností, připomněli jsme si výročí jomkipurové války atd.
Sešli jsme se tedy v poměrně hojném počtu, ač je pravdou, že řádily nemoci v našich řadách, suka byla postavená, dětmi vyzdobená a čekala na své návštěvníky. Bylo navařeno a napečeno s řádným odstupem.
Pak náhle přišel šok. Budu si pamatovat ranní zprávy stejně, jako budu navždy vědět, co jsem dělala 11. září 2001. Stála jsem v synagogální kuchyni a ptala se, kdo si dá kafe, když jsem se dozvěděla o tom, že Hamás zaútočil krvavě na nepřipravený Izrael. Byla jsem v šoku a do toho začali chodit zprávy: „Nemůžu přijít, jsem zdrcená. Moje rodina žije taky na jihu Izraele.“ Slyším se, jak všem říkám: „Nenecháme se zastrašit, jedeme náš program.“ a chce se mi brečet.
V ponurém napjatém tichu, jdeme přeci jenom do suky na zahradě naší synagogy. V tu chvíli volá policie, ať jdeme okamžitě dovnitř. Říkáme všem dětem, i já svým vnoučatům (které jsme až do té chvíle drželi v blažené nevědomosti): „Jdeme dovnitř, tady jsme vystavení, jak na střelnici.“ Můj vnuk říká: „Bude se střílet? Na nás? Proč?“ Uvědomuji si, že musíme jako rodina zaujmout postoj k této válce a začít děti seznamovat s tím, co to je být Židem. Do té doby to pro ně byly někdy trochu nudné bohoslužby a velmi zábavné, divoké hry v hlavní lodi na „ukradenou tóru“, workshopy, divadlo a svátky. Nechce se mi zkrátit jim dětství a uvědomuji si, že už nic nebude jako dříve. Šestiletá vnučka neříká nic, vím že je chytrá, koukají na mne vědoucí oči a já si říkám: „Před tebou se nic neutají, tys mi ten růžový svět stejně nevěřila, viď.“
Požehnali jsme, rychle něco polkli, poděkovali dětem za námahu a odešli dovnitř, rychle vzali zelenou výzdobu a dětské výrobky s sebou, aby nepřišlo všechno vniveč.
Náš kantor chce být statečný, držíme se a je nám na nic. Máme novou budoucí členku a ta jen kouká.
Za okny synagogy je naše opuštěná suka a já jsem ráda, že jsem s naší komunitou v tento den, a ne někde na cestách – sama, bez rodiny, bez přátel…
Nakonec vzdáme hold naší tóře, a uděláme vše jako vždy, ale není a nemůže to být totéž.
Autorka: @LuNa
text @LuNa, foto @HeHo